Je tomu již čtvrt roku, co jsem si na svém pravém varleti objevil onu bulku a rozjel se celý kolotoč...

... boje s rakovinou v mém těle. A právě teď, ráno před dalším CT vyšetření a se sklenicí neskutečně odporné kontrastní látky v ruce, jsem si uvědomil, že již nejsem tím bažantem jako na začátku. Za ty tři měsíce se ze mě stal ostřílený bojovník na poli léčby rakoviny. Již nekoukám s hrůzou na každé nové vyšetření. Na odběry krve chodím už skoro s takovou jistotou jako na nákup do místních potravin. Vybírám si i ruku a místo kam chci jehlu zabodnout tentokrát, jako kdyby šlo o výběr masa u masného pultíku.

Nastudoval jsem nepřeberné množství textů a článků. Vyslechl desítky rad, doporučení a vysvětlení od doktorů a začínám rozumět jejich jazyku. Tím myslím jak tomu latinskému, tak tomu, co říkají mezi řádky. Naučil jsem se jich taky díky tomu plně využívat ke svému prospěchu a získání ještě větších znalostí. Už se prostě nebojím se zeptat na sebemenší prkotinu, která mi není jasná anebo si říct o lék na nějaký můj problém.

Pokud jsem si myslel, že po tolika letech karate a tréninku na maraton, jsem své tělo již zcela pochopil a porozuměl jsem mu, tak jsem se velmi mýlil. Teprve rakovina a její léčba mě naučila opravdu naslouchat. Sledovat každý náznak a hlavně být stále ve střehu je nutnost, pokud chcete projít chemoterapií a nezhroutit se z toho. Díky tomu již vím, kdy mi bude asi špatně a jak dlouho, zda je vhodné si vzít prášek teď nebo potom nebo zda se najíst či naopak být chvilku hladný. To je také odpověď na dotazy okolí, jak je možné, že vypadám i při chemu velmi dobře a v pohodě.

Ale stejně jako vojáci trpí různými válečnými syndromy z bojů, tak i já si jich mnoho nesu s sebou. Nejde jen o zranění a šrámy, která získávám od platiny kolující v mých žilách, ale i o mnoho dalších pocitů. Například se mi dělá nevolno při pohledu na nemocniční prostředí a především kapačku a kvůli tomu jsem musel přestat i sledovat Dr. House, protože to prostě nesnesu.

Naopak jsem schopen si sám již bodnout injekci a ztratil jsem před doktory téměř veškerý stud. Chce-li vidět nějaký lékař jedno varle, tak mu klidně bez sebemenšího problému stáhnu kalhoty bez ohledu na lidi okolo. Už jsem také ochoten chodit bez šátku a ukázat svou hlavu. Naučil jsem se veřejně mluvit o své nemoci a říkat že mám rakovinu. A celkově se toto prostě stalo již součástí mého života a já to už prostě neřeším. Jsem již prostě mazák a je to můj denní chleba...