Když jsem loni na jaře běžel maraton, tak na 37. kilometru jsem byl již velmi blízko cíle, ale přitom na...

... dně se silami a s morálkou. Právě teď se v podobném stavu nalézám v nemocnici. Je to opravdu magořina, furt jen kapat, močit, ležet a spát. Navíc neustálá únava, pocit nafouknutí, nevolnosti a nechutenství. A úterý, den propuštění je již tak blízko, přitom teď mi to připadá neskutečně daleko.

Ale jako na maratonu mě drželi nad vodou diváci a pevná vůle, tak zde jste mou hlavní motivací vy všichni, co mi píšete a úplně nejvíc ti, co mě chodíte navštěvovat. Bez návštěv by mě již veškerý můj optimismus opustil a byl bych asi úplně v háji, protože se to tu děsně vleče a mě to ubíjí. Moc si teď přeji ať už je konec.