Dneska se budu věnovat trochu jinému tématu, ale i přesto je to poznatek, který s mým bojem úzce souvisí, nejde...

... však o veselé téma, jak je zvykem. Jde o problém dlouhodobé nemoci a studia. Zdá se to totiž až neuvěřitelné, ale náš moudrý zákonodárce prostě zapomněl na to, že by student mohl dlouhodobě onemocnět. Je nutné říci, že nemluvím teď o čtrnáct dní trvající chřipce, ale třeba právě o rakovině jejíž léčba může trvat rok nebo déle.

A co znamená že „zákonodárce zapomněl“? No prostě v zákoně o vysokých školách, ve statutu Masarykovy univerzity a ani ve studijním řádě není o dlouhodobě nemocném studentovi ani slovo. Z čehož ale plyne naprostá bezmocnost školy a státu ve vztahu ke mně a také nemožnost využití všech zákonů a práv, které normálně člověku v nouzi stát nabízí.

A teď praxe, jak to v prosinci a začátkem ledna probíhalo. Jsem na neschopence a vím, že mám nemoc, jejíž léčení nebude snadné a bude trvat minimálně šest měsíců. Naštěstí mi zatím nic není, nedovedu si představit, jak bych vše zjišťoval a zajišťoval, kdybych byl například po operaci.

Nejprve byla na řadě škola, kde byla situace o to horší, že zkouškové bylo za dveřmi. Jediným možným řešením bylo přerušení studia. To však bylo nutné udělat speciální žádostí děkanovi, protože studijní řád neumožňuje přerušení studia během semestru, ale až po jeho dokončení (absolvování zkoušek). K žádosti se kromě krátkého vysvětlení také dokládá lékařská zpráva, což mě z pohledu ochrany mého soukromí příliš příjemné nepřišlo. Nemluvě o tom, že trochu pochybuji nad tím, zda náš děkan ví, co je „embrionální karcinom bez seminomů“ a také o tom, zda ví, že musím podstoupit chemoterapii, což v té zprávě pro změnu vůbec nebylo. Výjimku jsem dostal, ovšem je tu ono příznačné „ale“. Přerušení studia je totiž naprosto nežádoucí věcí, která je velmi blízká vyhazovu ze školy. Důvod je prostý, jsem na navazujícím magisterském stupni, kam se stejně přijímačky nedělají. Přerušit musím až do září, bez ohledu na to, že bych mohl nastoupit třeba i dříve. Vrátím se opět na začátek prvního semestru, ačkoli jsem z něj již 3 měsíce odstudoval. A tím nejpodstatnějším problémem je fakt, že ztratím statut studenta. Což znamená, že nemohu využívat zázemí, které mi nabízí MU, oficiálně nemohu využívat většiny studentských výhod a především si musím dle zákona začít sám platit zdravotní pojištění.

Člověk se stane prostě běžným nezaměstnaným. V tomto stavu se stát běžně o své občany postará. Podmínkou je pouze registrace na úřadu práce. Následně lze žádat o podporu v nezaměstnanosti nebo případně o sociální dávky. Úřad práce však taky nemůže přijímat nikoho, kdo je na neschopence, protože je to přeci úřad, kde má být člověk zaregistrován jen pokud hledá práci a nikoli pokud jí není schopen. Což se taky podle zákona vlastně ani stát nemůže, protože když je někdo na neschopence, tak přeci nemůže být vyhozen z práce. Jedinou možností je se zaregistrovat a teprve potom onemocnět. To je ale v mém případě naprostý nesmysl, který není možné zrealizovat, protože jsem onemocněl, ještě když jsem byl student.

Dostal jsem se tím do začarovaného kruhu, kdy se mnou škola nechce mít nic společného a stát nejenže mi nepomůže, ale ještě po mě chce peníze, které navíc nemám a ani jsem neměl jak vydělat. A přitom za to celé absolutně nemůžu a v momentě, kdy člověk ví, že ho čeká chemoterapie, byla toto věc, která mě dokázala řádně nasr*t.

Naštěstí vše vyřešili úředníci sociálního odboru v ÚMČ Řečkovice, kam náležím. Speciálně musím poděkovat panu Okáčovi, který se mému problému věnoval a vše nakonec perfektně vyřešil k mé spokojenosti. Ačkoli dle zákona nemohu žádat o sociální dávku pomoci v hmotné nouzi bez evidence na úřadu práce, dokázal nalézt vhodnou výjimku, kterou na mě bylo možné aplikovat. Díky ní, jsem mohl začít pobírat dávky, nemusím platit zdravotní pojištění a ani poplatky u lékaře (v nemocnici). Poslední zmíněná věc je taky velmi důležitá a téměř nikdo o ní nemá ponětí. Pokud stát nazná, že je člověk opravdu v hmotné nouzi (je potřeba doložit a prokázat), pak jsou mu poplatky u lékaře, za pobyt v nemocnici a za recepty v lékárně na základě vystaveného dokladu odpouštěny. Asi bych se bez toho dokázal osobně obejít, ale jde spíše o ty naříkající chudáky, kteří tvrdí, že na poplatky opravdu nemají peníze.

Úřad se navíc zachoval naprosto příkladně, protože vše dokázal zvládnout a vyřídit po několika telefonických konzultacích a následně pouze s jednou mojí návštěvou. Další pokračování se bude odvíjet od mého zdravotního stavu, ale bylo mi doporučeno, že až mi bude lépe, tak si mám na pár dní přerušit neschopenku a zaregistrovat se na úřadu práce. Další pokračování by se pak odvíjelo již ve standardních postupech.

A ještě jeden zajímavý poznatek na konec. Pokud na libovolném úřadě člověk mého věku řekne, že má rakovinu, pak jsou mu otevírány nevídané komnaty plné zdvořilosti a ochotného a rychlého jednání. Což aspoň trochu v dané situaci potěší.