Ačkoli jsem mezi mlýnské kameny našeho zdravotnictví upadl teprve nedávno, dovolím si sestavit svůj dosavadní názor na to, co mu...

... nejvíce chybí. Dovolím si tvrdit, že naše zdravotnictví je poměrně kvalitní. Myslím, že mezi lékaři je většina profesionálů na velmi slušné úrovni. Stejně tak jako diagnostické vybavení mi z laického pohledu připadá dostatečně kvalitní. Nemohu taky říci, že by mě někde neošetřili, ošetřili nějak velmi špatně anebo něco výrazně zanedbávali. I chování zatím musím hodnotit velmi kladně. Vím sice, že existují selhání lidského fakturu, chyby a nedostatky, ale přesto jsem z tohoto pohledu s naším zdravotnictvím spokojen. Je tu ovšem ono pověstné „ale“.

Jde totiž o to, že většinu z těchto věcí pacient vůbec nevidí a nepozná. A kdo by měl být pro zdravotnictví nejdůležitější? No přeci právě pacient – on jej platí, on je zákazníkem. Domnívám se, že v tomto ale náš zdravotní systém naprosto zaspal dobu a vůbec si to neuvědomuje. Typický pacient prostě (stejně jako já) vidí tu pětihodinovou čekací dobu v čekárně ambulance, kde si nemá ani kam sednout. Dovolím si proto tvrdit, že zde existují dva základní nedostatky, jejichž odstranění nebo alespoň zmírnění jejich působení, by vedlo k výraznému zlepšení náhledu lidí na naše zdravotnictví. A nejzajímavější je fakt, že odstranění těchto nedostatků by dle mého názoru vyšlo mnohem levněji než nákupy miliónových přístrojů a důsledkem by mohlo být více peněz, právě na tyto potřebné přístroje.

1. Špatný přístup k pacientům

Jde o to, že lékař se nechová k pacientovi jako k rovnému občanovi na tož jako obchodník ke klientovi. Ale spíše jako učitel nebo rodič k dítěti. Přijde mi, že pacient je většinou v pozici neposlušného žáka. Ano, lékař může být profesionál ve svém oboru a plně chápu, že nemusí být dobrý v objasňování diagnózy a vztahu k pacientům. V této chvíli by měla být ale dostupná osoba, se kterou si pacient promluví, a která mu třeba dodá dostatečné kontakty a rady.

Jestli si například myslíte, že rozhovor s lékařem, který vás vyšetřuje, začne větou „Dobrý den, já jsem doktor Kovacs a budu váš ošetřující lékař.“, tak jste na omylu. U většiny lékařů ani nevíte, jak se jmenují a nemají ani cedulky na klopě nebo na dveřích. Například na lůžkovém se mi stalo, že přišel nějaký (asi) doktor, zeptal se na mé jméno a začal se mi hrabat mezi nohama. Dodnes nevím, kdo to byl a co chtěl. Také neznám člověka, který mě operoval. Nejde sice o nezbytnou informaci, ale přispěje to tak nějak k důvěře.

Naivní je také představa, že když vás jednou vyšetřoval jeden lékař, tak příště, ačkoli jste se k němu předem objednal, se k němu zase dostanete a je to tzv. váš lékař. Nesmysl. Ošetřuje vás prostě ten, kdo má právě volněji. Protože však neznáte ani jeho jméno, tak mu nelze volat. Navíc většinou nevíte kam volat, kdyby se vám přitížilo, protože číslo na ambulanci do konkrétní nemocnice vám nikdo automaticky nedá. Je nutné ho někde vyhledat. A přitom by to vyřešila například vizitka, kterou by vám lékař dal. Kdyby mi například nyní něco bylo, upřímně přesně nevím, komu bych měl volat. Přijímajícímu lékaři na MOÚ, který mě viděl jednou v životě a jen za účelem přijetí nebo své onkoložce, která mě taky viděla jen jednou a předala mě na MOÚ nebo někomu jinému?

Dále lze hovořit absenci diskrétnosti v našem zdravotním systému, které jsem popsal již v článku o ambulanci u sv. Anny. A v neposlední řadě je to i schopnost lékaře objasnit vše. Lékař je profesionál ve svém oboru a nelze po něm chtít dokonalou psychologii a pedagogické sklony. Měl by ale existovat někdo, kdo mi odpoví na otázky, které mě napadnou později, kdo mě seznámí s někým, kdo prošel něčím podobným, kdo mě objektivně a postupně vše vysvětlí. Přiznám se, že nemít internet, tak jsem asi psychicky hodně na dně, protože bych věděl prakticky jen to, že mám embrionální karcinom ve zhoubné variantě a nastupuji na chemoterapii. O tom, co to vlastně všechno znamená, co to se mnou udělá atd., bych nevěděl vůbec nic.

2. Zdravotnictví je pro masy nikoli pro člověka

Dobytku je celkem jedno, zda má špinavé stěny v kravíně, zda jsou na stěnách obrázky, zda jsou trubky natřené anebo že musí někde čekat ve frontě. Lidem však nikoli. Těžko někoho přesvědčíte o kvalitách zdravotnictví, když musí pacient čekat pět hodin na vyšetření, nemá si kam sednout a nikdo mu není schopen říci, kdy přijde na řadu. Stejně jako že když leží na stejném oprýskaném lůžku, na kterém ležel už jeho pradědeček, vedle něj je stejná rezivá skříňka, která je vždy postavena tak, aby se do ní musel nahýbat přes dvířka a největším vzrušením v pokoji připomínajícím vězeňskou celu je blikající zářivka na stropě. Pacient se nemůže skoro hýbat, proto na ní kouká celý den a přepočítává praskliny vedoucí od ní k zažloutlým rohům místnosti. Nemocnice, ačkoli by měla dát oblečení, tak z nepochopitelného důvodu pro vás nic nemá a dostanete otrhanou modrou halenu. Na oddělení je prostě přesný a minimální počet konvic na čaj, tak že není možné, abyste měli na pokoji dvě, ačkoli ani jeden z vás není schopen vstát a podat si ji. Takto to vypadá např. U sv. Anny a přitom by stačilo tak málo, jen investovat do vybavení pro lidi.

V tomto případě vymalovat, dát na stěny nějaké obrázky a koupit za pár korun rádio na pokoje. A koupit pár konvic na čaj a o několik nemocničních košil více. Na ambulanci přikoupit lavičky a elektronický výdej čísel k určení pořadí, aby se pacient třeba mohl jít projít.

Ale lze uvažovat i dále a musím říci, že v MOÚ jsem už viděl, že to jde. Na chodbách jsou například informační letáčky k jednotlivým vyšetřením. K dispozici jsou různé poradny a odkazy na ně najdete na Žluťáku opravdu téměř všude. Dále například madla pro nemocné podél všech stěn, aby se mohli přidržovat. Informační systém, kdy máte malou kartičku s čárovým kódem a po první nadiktování údajů je již nediktujete znovu (U sv. Anny se vás na některé ptají stále dokola). Dostáváte všude dostatek informací například na papírcích a nemusíte mít s sebou diktafon, abyste si pamatovali, co vše vám doktor nařídil. Na chodbách si je vždy kam sednout, je dost prostoru na to, se jít projít, k dispozici je i galerie, kavárna a trafika. Nemluvě o dostatku sociálních zařízení a celkově velmi slušného vzhledu. Díky tomu, mě zatím pobyt v MOÚ tolik neděsí. Představa, že bych něco podobného absolvoval např. u Anny, by byla asi mnohem horší a to musím dodat, že jsem tam ležel na zrekonstruovaném oddělení.

Článek asi vyznívá trochu tak, že by bylo ideální zdravotnictví trochu zkomercializovat a zavést tržní principy, které by toto vše vyřešily. To však není pravda. Ze zdravotnictví prostě nemůžeme udělat business, ale pacient by měl být povýšen na klienta. Stačilo by prostě převzít tu péči (pouze v kladném slova smyslu), kterou poskytuje dobrý obchodník svým zákazníkům.