Slíbil jsem, že až bude čas, tak něco napíši o státnicích, učení a celkově o tom, jak jsem k bakalářskému...

... titulu přišel. Teď ten čas přišel a navíc už i diplom mám v ruce, a proto mohu ze sebe vše vysypat. Možná by někomu mohlo připadat, že z bakaláře dělám velkou vědu, že to v podstatě nic není a dosáhne toho každý. Problém je ovšem v naší fakultě, která bohužel patří k jedněm z nejtěžších škol vůbec. O tom, z čeho se skládá státní bakalářská zkouška jsem již psal, a proto se k tomu nebudu dále vracet.

Při každé velké zkoušce, snad maturitou počínaje, ale možná i dřív, jsem vždy opakoval, že tak moc jsem se ještě nikdy neučil. V duchu jsem si vždy říkal, že už to snad ani více nejde. Při přípravě na státnice jsem ovšem tuto hranici opět překonal a dostal se asi až na samotné maximum. Možná by mnozí řekli, že kdybych se takto učil celý život, měl bych už dávno větší titul a byl bych dále. Jenže domnívám se, že život není jen o studiu, titulech, práci apod. Navíc bych to asi psychicky nevydržel.

Začal jsem někdy v březnu tříděním svých materiálů a sháněním dalších. Plán na učení byl velmi podobný tomu na maraton. Taky jsem měl asi tři měsíce a začal jsem krátkými běhy (rozuměj dobu učení). Nejprve jsem věnoval předmětům, které vyžadují především cvik a hodně praktického zkoušení. Vyšel jsem z předpokladu, že co si procvičím, tak si mnohem déle zapamatuji a bude se lépe opakovat, než-li namemorovaná teorie.

Proto jsem začal matematikou a programováním. Pak jsem přešel na informatické předměty, které jsou na rozhraní praktického procvičování a teorie, a nakonec jsem se pustil do čistě teoretických předmětů. Přesný časový plán jsem asi vůbec neměl a pokud ano, tak jsem jej zrušil za první týden. Důvodem byla naprostá neschopnost odhadu časové náročnosti na jednotlivých předmětů. Nešlo ji totiž objektivně určit, protože předměty, které se zdály při běžném studiu naprosto snadné a člověk si téměř nepamatoval, že se je musel učit, byly na státnicích tím nejtěžším (např. Logika). Vedle toho děsivé předměty (např. Automaty) jsem uměl již na tolik dobře, že mi jejich zopakovaní nezabralo ani den.

První měsíc jsem měl učební dávky asi 2 – 4 hodiny denně. V druhém jsem přešel na 4 – 6 hodin. V posledním měsíci nebyl snad den, kdy jsem se učil méně než osm hodin. Závěr byl opravdu děsivý, protože denní program spočíval v tom, že jsem každý den vstával v osm hodin. Během hodiny jsem se uvedl do provozu a až do pozdních večerních hodin jsem seděl za počítačem a nad materiály než jsem zase upadl do postele. Výjimkou byly jen velmi krátké přestávky na jídlo anebo na trénink. Pro své okolí jsem byl naprosto nepříjemný, ven z bytu jsem téměř nevycházel, skoro nekomunikoval a byl permanentně na něco naštvaný a rozmrzelý. Navíc jsem odmítal uklízet a pečovat o sebe. Tak že byt (později i já) byl pokryt materiály, nepořádkem a vrstvou neurčité špíny.

Takto probíhala příprava až téměř do posledních dnů. Ke konci už jsem opravdu padal vyčerpáním. Prošel jsem opravdovou konverzí na „infouše“, dokonce jsem začal i s informatickými vtipy a přestal jsem chápat běžné zkratky např. „ks“ již neznamenalo „kusů“, ale „kritická sekce".

Musím proto poděkovat všem svým blízkým za podporu a za to, že to se mnou v této době vydrželi, ačkoli to asi nebylo vždy úplně příjemné. Další dík patří mému studijnímu kolegovi, kterému vděčím také jistě velkou měrou za svůj studijní úspěch. Již velmi brzy po zahájení přípravy jsme utvořili téměř nepřerušovanou linku přes ICQ a neustále si pokládali otázky, vysvětlovali navzájem daném problémy, sdělovali dojmy a samozřejmě i svorně nadávali na školu. Vrcholem snad bylo i zasílání fotek bordelu, který máme v pokoji.

pokračování příště...