Přemýšlel jsem, jak všechny zážitky z maratonu budu sepisovat, protože jich bylo opravdu hodně. Naštěstí se do toho pustil můj...

... běžecký kolega, který má oficiální funkci kronikáře na všech akcích, kterých se společně účastníme. Proto využiji jeho série tří článků o celé naší výpravě na PIM a nebudu psát to, co již jednou napsáno bylo. Jak to všechno začalo a celý průběh naší cesty až do poslední minuty před startem si můžete přečíst v jeho článku:

Co předchází startovnímu výstřelu?

Jenže popis samotného závodu si již musím napsat sám, protože maraton běží každý sám za sebe. Tak jdu na to.

0. – 5. km

Vše začíná krátkou chůzí uvnitř koridoru v davu běhuchtivých jedinců směrem k oficiální startovací bráně, která je umístěna uprostřed Staroměstského náměstí. Během několika minut se celá maratonská masa dává do pohybu a já konečně probíhám startem a na oficiální časomíře již svítí pět minut.

Obří chumel lidí se dere poměrně rychle kupředu za mohutného povzbuzování diváků a pořadatelů s píšťalkami. Můj plán je do dvacátého kilometru běžet společně s mým běžeckým kolegou a to co nejpomaleji a šetřit síly. S mírným zděšením zjišťuji, že ostatní mají evidentně plán přesně opačný a to běžet co nejrychleji. Míjí mě proto neskutečný dav lidí a já se jen bojím, aby se kamarád k nim nepřidal. Do hlavy se mi vkrádají myšlenky na využití rezervních sichrajzek, které mám s sebou pro případ upadnutí startovního čísla, k připojení se na svého kamaráda, aby mi ho neodnesl dav.

Probíháme Pařížskou ulicí a zahýbáme ostře vlevo směrem ke Karlovu mostu. Dav překvapivě neslábne. Kolik jich ještě za námi může být? Na Karlově mostě už je konečně volněji a člověk se může pokochat výhledem. Uvědomuji si, že pořadatelé vědí, proč nás na začátku posílají tou nejkrásnější cestou. Teď to totiž ještě vnímáme, potom už nám to bude jedno. Vbíháme na Malou stranu a pak již směřujeme na kolečko, které dnes poběžím ještě jednou (alespoň v to doufám).

5. – 12. km

Tato část trati byla překvapivě pohodová. Kilometry ubíhaly neuvěřitelně rychle, ačkoli jsme udržovali pomalé tempo. Zpestření na trati bylo víc než dost. O první se postaraly kilometrovníkové cedule, které byly určeny až pro druhou cestu po tomto kolečku. Člověk si jen říká, zda je vůbec schopen doběhnout až na ten 34…35…36…km, který právě míjí a jak bude asi vypadat.

Pole běžců už se navíc roztrhalo. Proto fixuji svůj pohled vždy na nějakého běžce pár metrů předemnou a pohledem se ho snažím zpomalit, abych ho sice předběhl, ale nemusel jsem zrychlit. Překvapivě to funguje, ale chce to trpělivost smile Pokusili se na nás pověsit nějací staří fuňící páprdové, ale velice rychle jsme je setřásli. Jinak opravdu, skoro každý běhá maraton sám a nikdo se nenechá nikým táhnout.

První návštěva občerstvovací stanice byla také zajímavým zážitkem. V televizi si vždy ti běžci brali pití a ani nezpomalili. Nějak přirozeně sem to udělal také tak. Ovšem zjistil jsem, že nedovedu pít a běžet. Tak i přes nechuť jsem občerstvovačkou prošel a měl jsem alespoň příležitost zjistit, jaké pochutiny nabízí. Dalším překvapujícím faktem byla skládka umístěná za občerstvovačkou. Maratonci jsou totiž děsní bordeláři a kelímky od pití a houbičky na osvěžení zahazují kdekoli je napadne, což je většinou přímo na trať za občerstvovací stanici. Jak jsem zjistil je to poměrně příjemná záležitost, dělat nepořádek na ulici, a proto jsem ani já s odhozením kelímku dlouho neváhal.

12. – 21. km

Na 12 km jsme se opět dostali na Staroměstské náměstí a proběhli Celetnou ulicí a dolní částí Václavského náměstí. Povzbuzovačů i diváků již vydatně ubylo a přibyli náhodní fanoušci přímo v centru Prahy. Naštěstí je pořadatelé poměrně dobře hlídali, aby nevbíhali před nás na trať. Největší zajímavostí této části bylo asi hudební vystoupení jakýchsi žluto-zeleně oblečených děvčat s bubny, bohužel jsem se ale nemohl zastavit, abych si je poslechl lépe, ačkoli jsem chtěl. Ostatně méně či více kvalitní kapely se vyskytovaly na všech důležitějších bodech maratonu a bavili diváky i běžce.

Jinak šlo asi o nejnudnější pasáž celého běhu. Protože dle plánu jsme běželi velmi pomalu a velice rychle se dostali na nábřeží Vltavy, které již nebylo poutavé jako předcházející části závodu. Člověk prostě myšlenkami směřuje k jedinému. Kdy už bude ten 21. km a slibovaná obrátka.

21. – 28. km

Těsně před 21. km mi navrhuje kolega, ať ho opustím. Měl naprostou pravdu, posledních pár kiláků jsem začal trochu zrychlovat díky tomu, že jsem měl dost sil a jemu vyšší tempo příliš nevyhovovalo. Papám první energetickou tubu, abych předešel své klasické krizi okolo 20. km. Ta se překvapivě vůbec nekoná a já otáčím první obrátku umístěnou v nejvzdálenějším bodě od startu.

Pociťuji běžeckou euforii a v této chvíli jsem prostě věděl, že maraton již uběhnu. Jsem hodně čerstvý a běží se mi skvěle. Sice se to snažím ještě v hlavě chvilku rozehnat, protože je to příliš brzo, ale tělo říká jednoznačné ano. Nasazuji proto o něco vyšší tempo a začínám předbíhat běžce přede mnou. Cesta zpět po nábřeží Vltavy sice ubíhá pomalu, ale cítím se skvěle. Trochu mě jen vyděsí Collect bus (sběrný autobus), který potkávám jedoucí v proti směru nedlouho po obrátce.

Po přeběhnutí mostu na druhý břeh řeky začíná hodně ošklivá cesta. Běží se mezi nějakými sklady kamsi do háje, aby pak člověk zase běžel zpátky. Radost z běhu mi kazí i špatné značení kilometráže. V této části jsem si to prostě neužíval a jen myslel na to, kdy už konečně bude druhá obrátka a 28. km.

28. – 36.km

Konečně jsem se dočkal a doběhl k obrátce, kde je i občerstvovačka. Když ji opouštím, vidím svého kamaráda kousek za mnou. Byl jsem opravdu překvapen, že udržel mé zvýšené tempo.

Sil je stále hodně a já na 30. km zjišťuji od pořadatele čas. Jsem nesmírně překvapen, protože mi sděluje, že je teprve 12.35 (3:35 od startu). Do hlavy se mi vkrádá hříšná myšlenka. Zaběhnout maraton pod pět hodin. Nasazuji opravdu závodní tempo. Běžce před sebou míjím, jako vítr. Každý další přede mnou je pro mě výzvou, ale i přesto se snažím udržet konstantní rychlost. Na druhé kolečko se dostávám jakoby nic. Míjím zmiňované cedule s čísly 34 km apod.

Sluníčko začíná řádně žhnout a já vím, že základem je pečlivá návštěva občerstvovaček. Tu se snažím dodržovat. Bohužel stanice, která má být na 35. km se nalézá až na kilometru 36,5. Což bylo pro mě dosti kritické, protože zrovna v té chvíli jsem měl již opravdu žízeň a trochu hlad. Ze všech sil dobíhám na tuto stanici. Ptám se na čas a je mi sděleno, že je 13.18 (4:18 od startu).

36. – 40. Km

Za občerstvovací stanicí pociťuji bolest v nohou a těžkou únavu. Ze všech sil se rozbíhám. V hlavě se mi honí (snad poprvé, jinak to nedělám) časové výpočty běhu. Vím, že pětku jsem schopen dát pohodovým tempem za něco málo přes půl hodiny, teď na to mám víc. Ale sil už mám hodně málo. Zvládám běžet ještě poměrně slušným tempem za ceduli 37. Km, kde mé nohy vypovídají poslušnost a já chtě nechtě musím přejít v chůzi.

V hlavě mám poučky typu: „Maraton je o vůli a překonání se.“ Kupodivu zabírají a já se opět i přes bolest a únavu na chvilku rozbíhám. Zjišťuji, že opravdu více bolí jít než běžet. Proto indiánským krokem s preferencí běhu pokračuji až na 40. km. Naděje na čas pod pět hodin se mi najednou vykouřila z hlavy. Slunce peče a běžecký závod se mění ve výlet Klubu Českých Turistů. Všímám si, že všichni kolem mě jdou, jen já občas běžím a posunu se vždy o několik lidí dopředu. Již nevnímám trať a bez ducha se pohybuji vší silou vpřed.

40. – 42. Km

Najednou se vše láme. Do cíle zbývají necelé dva kilometry a téměř veškerá únava je pryč. Pomalu se rozbíhám. Kopeček ven z tunelu…já stále mohu. Přidávám na rychlosti. Již jsem opět na nábřeží Vltavy. Objevují se první diváci, tleskají, povzbuzují a já ještě přidávám na rychlosti. Davy diváků se zvětšují a já zahýbám poslední zatáčkou na Pařížskou ulici.

Zde mě totálně zaplavuje pocit euforie. Lidé sedí na zahrádce kavárny a tleskají mi. Diváci povzbuzují. Slyším jen výkřiky: „Běž“, „Makej“, „Run, „Come on“. Vbíhám na Staroměstské náměstí a do očí se mi derou slzy. Sundávám jedním pohybem čepici i brýle, abych si mohl ještě více vychutnat ten úžasný pocit vítězství nad sebou a diváky, kteří mi včetně komentátora aplaudují.

Na časomíře nad cílem svítí 4:58:14 a já probíhám cílem. Pocit štěstí a úspěchu nezná hranic. Jsem na pokraji totálního vyčerpání a přitom naprosto šťastný. Asi to ani nelze vyjádřit slovy, to se musí zažít!

Chcete vědět, co se dělo potom? Pak je tu pro vás připraven opět článek mého kamráda, který nese název:

Pomaratonci

A nakonec bych chtěl připomenout sbírku na fotky z maratonu. Protože stále nemám dostatečnou částku k jejich nákupu. Více se dočtete v mém článku: Fotky z Maratonu (mikro)