Už jako cyklista jsem si všiml velmi nemilé skutečnosti. Míst pro příjemnou projížďku není v Brně příliš mnoho. Ale lze...

... je najít, jde o různé lesní cesty, cyklostezky nepoužívané silnice apod. Bohužel míst pro vycházky se psy také není příliš mnoho a pejskaři v drtivé většině případů musí tyto místa s cyklisty sdílet. A protože jde o okrajová místa, psi chodí bez vodítka a košíku. Na tom by nebylo nic špatného, pokud má jeho majitel nad psem dobrou kontrolu. Pes totiž při spatření cyklisty buď začne panikařit a nebo si myslí, že jde o někoho, kdo si s ním chce hrát a začne ho honit.

Na kole to tak velký problém není. Psovi lze v nejhorším ujet a majitelé si své čtyřnožce celkem hlídají, protože ví, že pes by patrně souboj s cyklistou na kole prohrál. Ale i přesto je setkání cyklisty a psa nepříjemné.

U běžců je však situace přímo děsivá. Ačkoli je běžec oproti cyklistovi mnohem pomalejší a je i lépe slyšet, majitelé psů si neuvědomují reakci svého miláčka. Pro běžící osobu je to velmi nepříjemná situace, protože se na něj začne řítit naprosto neznámý pes. Jedinou možností je se zastavit a počkat co pes (potažmo majitel) udělá. Což je první věc, která běžce naštve, protože vyjde z tempa. Druhá věc ihned následuje, protože pes na něj většinou skočí bez ohledu na to, zda je špinavý a nebo nikoli. Třetím naštvávacím běžeckým faktorem je majitel čtyřnohého stvoření stojící desítky metrů od místa střetu (pokud je tedy vůbec v dosahu), přesvědčený o poslušnosti psa, snažící se zoufalým řevem nebo hvízdání psa přivolat zpět. Asi nejhorší jsou ti, kteří začnou křičet, že on je hodný a že si chce jen hrát. Ti mají bohužel asi inteligenci stejnou jako jejich miláček, protože ten také nepochopil, že já si hrát nechci. A už vůbec nechápu vtipnost okusování mých běžeckých bot, ponožek a nebo kalhot.

Tato modelová situace se však rozvíjí i do horších scénářů. Jedním z nich je přibíhající pes zezadu na běžce. Ten má po většinou sluchátka a vůbec ho nemusí slyšet, a pokud na něj něco nečekaně skočí, může zareagovat všelijak – zakopnout a spadnout, začít se bránit a nebe nepřiměřeně reagovat. Asi nejhorší variantou je přibíhající bojové plemeno psa a nebo velký pes.

A že to není tak strašné? To není pravda, bojuji s tím při každém běhu. A už jsem se setkal i s tím, že mi bylo vynadáno, za to že běžím. Vrcholem byl dnešek, kdy jsem se třikrát zastavil kvůli mladistvému labradorovi, abych ho odeslal zpět k pánovi. Když jsem se potřetí rozběhl, tak pes vyskočil, zakousl se mi do rukavice (naštěstí ne do ruky) a rukavici roztrhl. Majiteli jsem to samozřejmě řádně ústně vysvětlil.

A co s tím? Zastávám názor, že jednoznačná chyba je na straně majitelů psů. Nenapadá mě jediná věc, kterou bych mohl jako běžec změnit, abych tomu předešel. Vynechám-li extrémní variantu proměny běžce v chodce při každém setkání s čtyřnohým zvířetem. Dostal jsem radu koupit si kasr. Překvapilo mě, že je to téměř běžná výbava běžce, ale teď to již asi chápu.