Včera jsem napsal úvodní článek, který neobsahoval žádné bližší informace. Dnes překonám stud, který přesto všechno ve mně stále trochu...

... zůstává, a budu psát naprosto otevřeně, o tom co se za poslední měsíc událo. Abyste se mohli tím pádem dostat do obrazu a já se později mohl věnovat třeba jen některým zajímavým útržkům.

Někdy v průběhu listopadu jsem objevil na svém varleti malý hrbol. (O tom, jak se taková bulka hledá a nachází, napíši příště, protože jde o častou otázku, která si zaslouží vlastní článek.) Vzhledem k jiným starostem jsem počkal asi čtrnáct dní, než jsem šel ke své obvodní doktorce. Upřímně, běžný muž o rakovině varlat nic neví, a proto většinou čeká, zda to nezmizí samo.

Obvodní doktorka byla základním kamenem pyramidy, po které do dnešního dne zatím stále stoupám nahoru a toužebně vyhlížím vrchol, abych se mohl začít opět vracet na pevnou zem běžných dní.

Byl jsem doktorkou uklidněn, že o nic nejde, ale že mám jít na urologii. Zde mě vyšetřila uroložka a taky uklidnila, že o nic nejde. Nicméně mě začalo děsit, s jakou intenzitou začala okamžitě shánět objednání na ultrazvuk (sono). Ten den byli ale všichni urologové nebo sonaři někde na nějakém mecheche v Luhačovicích. Na poslední chvíli se povedlo sehnat ultrazvuk u sv. Anny. Jeho výsledek byl ale značně nejasný a hovořil o pozitivním nálezu, který však vypadal spíše jako jizva po nějakém zranění. Žádného trauma (jak doktoři říkají) jsem si však vědom nebyl. Vzhledem k tomu, že byl pátek, tak jsem byl poslán domů, s tím, že mám přijít v pondělí, že se udělá další sono.

Tak se i stalo a výsledek byl stejný. Urolog tentokrát však již tak klidný nebyl a řekl, že to varle se musí odstranit, protože se neví co to je. Z varlat se nedělá biopsie (odebrání vzorku k analýze) a jiná neinvazivní vyšetření než sono a pohmat neexistují. A když volně převedu jeho slova: „Nevíme, co to je a pokud to nevíme, tak to tam nepatří.“ Každopádně, že se nemám bát, protože tak malý nález neviděl a po odstranění budu v pořádku. Padlo sice několik slov o možném ozařování v případě špatného nálezu, ale jinak byla většina slov chlácholivých.

Od této chvíle probíhalo již vše v děsivém životním tempu. Po obdržení příslušných papírů jsem byl poslán ke sv. Anně s tím, že mě mají ihned přijmout na lůžko a na operaci. Vzhledem k poměrům ve FN (Fakultní nemocnice) se tak stalo až o několik dní později. O zážitcích s oddělení u sv. Anny napíši jindy, protože to vydá na samostatný článek.

Každopádně jsem byl odoperován a varle mi bylo odebráno. Ve vašich očích čtu otázky, co to znamená. No neznamená to v podstatě nic. Varlata jsou párový orgán a jedno člověku stačí k životu a k plození dětí. Na funkci (rostlináře biggrin ) to také žádný vliv nemá. Na pohled to také není příliš patrné a jediné, co na těle přibude, je jizva, která je ovšem nad tříslem zhruba v místech, kde bývá jizva po operaci slepého střeva.

Druhý den po operaci jsem byl odeslán domů, abych srůstal. Po týdnu, kdy jsem se naučil chodit i jinak než v hlubokém předklonu, jsem došel na vyndávání stehů. Pro neoperované: vypadá to, že to bude děsně bolet, ale jen to trochu štípne, asi jako injekce.

Ale to nejhorší, jsem měl stále před sebou. Den po stezích jsem si byl pro výsledky histologie (vyšetření odebraného nádoru), které bohužel nedopadly dobře. Šlo o zhoubný typ nádoru, který je navíc poměrně agresivní a odolný na ozařování. To znamená, že má předpoklady vytvářet v těle metastázy (další nádory) a je nutné ho léčit chemoterapií. Byl jsem proto odeslán do Masarykova onkologického ústavu na Žlutý kopec.

Vypadalo to jako přechod ze středověkého špitálu do nemocnice Chicago Hope, protože Žluťák již není poslední zastávkou před krematoriem. Jde o jednu z nejlepších nemocnic na onkologii v Evropě (u nás rozhodně nejlepší). Je kompletně zrekonstruovaná a skvěle vybavena. Zde budu během Vánoc podstupovat další miliónová vyšetření jako CT (počítačová tomografie) a PET (pozitronová emisní tomografie), aby se zjistilo, zda nemám v těle další ložiska.

Ovšem je potřeba také podstoupit asi jednu z mých nejtěžších životních zkoušek. A tou bude chemoterapie, kterou nastoupím začátkem ledna. Jde o preventivní proceduru a doufám, že poslední. Čekají mě dvě až tři kola, přičemž každé kolo znamená týden v nemocnici a dva až tři týdny rekonvalescence doma. Co to se mnou všechno udělá, zatím nemohu říci, protože jde o čistě individuální záležitost, ale příjemné to jistě nebude.

Každopádně, kdo mě zná, tak ví, že jsem silný a odolný, a to jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Ani v těchto dnech neztrácím svůj standardní optimismus a pevně věřím, že to překonám a navíc i rychle. Mnoho lidí se mě zvláště teď o Vánocích ptá, co bych si od nich přál anebo jak mi mohou pomoci. A má odpověď: „Sám se dokážu uklidnit a srovnat se s tím. Nemám však již na to, uklidňovat i vás. Proto buďte hlavně v pohodě a nezoufejte. Vaši podporu budu ještě potřebovat, ale teď si hlavně užívejte života, jako to dělám já. Tím mně uděláte největší radost a budete mi tím i největší oporou.“