Možná jste si všimli, že se zde pár týdnů již neobjevil žádný nový článek. Problém nebyl v tom, že bych...

... neměl žádný nápad, ale prostě jen o to, že mé myšlenky byly někde úplně jinde a nezvládal jsem psát nic, co by nebylo příliš pesimistického a poraženeckého.

Dnes je však již situace jiná a já už si snad vše v hlavě srovnal a svá mírně ohnutá záda narovnal a mohu zde otevřeně začít psát o nemoci, která mě postihla. Její jméno je rakovina. Asi to mnohé čtenáře vyděsí, protože jde stále o jakési společenské tabu. Kdykoli někomu řeknu, že mám nádor nebo rakovinné bujení v těle, okamžitě ztiší hlas a v jeho očích se objeví otázka: „Kolik ti zbývá?“

Je třeba si ovšem uvědomit, že doba, kdy lidé na rakovinu umírali ve velkém a znamenala většinou značné zkrácení života, je již pryč. Nemohu to zlehčovat, jde o závažnou nemoc, která stále není v některých případech léčitelná, a léčebné prostředky hraničí se středověkým pouštěním žilou, ale přesto se o rakovině musí dnes hovořit již jako o léčitelné nemoci.

Zvláště při brzkém zachycení, vhodném typu nádoru a okamžitém podstoupení léčby, je šance na úplné vyléčení bez jakýchkoli následků velmi blízká stu procent. Teď to možná vypadá, že ze mě mluví přílišný optimismus, ale není tomu tak. Jediné, co je na rakovině nebezpečné je fakt, že z ní má společnost strach a bojí se o ní mluvit.

Rozhodl jsem se proto, že budu psát alespoň zde, na svůj web, své zážitky, poznatky i zajímavosti, které se během léčby dozvím. Nevím, za to k něčemu bude, ale mně to určitě pomůže a doufám, že i jiným, aby se dozvěděli více.